Archiv pro rubriku: Nezařazené

Vědomý prostor

Z prázdného Prostoru nemůže nic samo vznikat. /Prozkoumejte tohle běžné přesvědčení – zkuste pohledem do očí blízkého člověka/

Leda by Prostor měl podobně jako my sami své vlastní vědomí. /Čeho je v Prostoru nejvíce? Co o Prostoru víte? Co ví o prostoru a Vědomí Věda?/

Ze samotného Vědomí nemůže nic samo vznikat. /Proč? Za jakých okolností by to bylo možné?/

A co spojení nekonečného Vědomí s nekonečným potenciálem Prostoru?

Najděte to spojení uvnitř sebe a zažijte krásu údivu nad svou vlastní podstatou.

Neskončete u toho, najděte praktické aplikace takového spojení. /Na tuhle práci je rozum jedním z velmi dobrých nástrojů/

Pokud stále tápete zkuste jít chvíli po cestičce z drobečků co sype Nassim Haramein.

 

“Hic sunt leones”

Mapy kdysi nabízely hranice střežené lvy. Ačkoli by se mohlo zdát, že na dnešních mapách bílá místa již nenajdeme, není tomu tak ani vzdáleně.

Své mapy jsme rozšířili až po okraj viditelného vesmíru vnějšího i vnitřního. Každý vědní obor kreslí své vlastní mapy, se kterými se “obyčejný člověk” ve svém životě běžně nesetká a to i kdyby je měl přímo před očima – neporozumí jim.

Naše nová bílá místa na mapách nehlídají lvi. Je tam síla nepoměrně tvrdší:

“Ratio hic est”.

Rozum nám nenechá překročit hranice, které vedou za možnosti jeho uchopení, bez bolesti. Nechat své okraje map zkoumat emocemi, intuicí či dokonce duší? To by nebylo příliš rozumné…

Chceme-li dnes rozvíjet svou intuici, nebo najít kontakt se svou emoční stránkou, nebudeme to mít v běžném školském systému ani v životě příliš snadné. Rozum určil hranice a bedlivě je střeží.

Kdy jste naposled prozkoumali bílá místa na svých vlastních mapách?

Říkat ANO

Hanka Ondrušková měla nedávno aulu VŠE nacpanou k prasknutí /sám jsem postával na schodech v rohu/. Většina přítomných zavítala po 19 hodině večerní na téma “Naučte se říkat NE”. Skvělé vystoupení Hanky, které hraničilo s žánrem činohry, nelze hodnotit jinak než zdviženým palcem. I v HUBu, kde jsem zčásti pracovně doma, se tématu “Jak říkat NE” věnují lektoři poměrně často.

Zdá se, že nám neschopnost odmítnout zásahy okolí do našeho programu dělá skutečné starosti a otevírá cestu stresu do našich životů.

Vydáme-li se na cestu pátrání po příčině, narazíme hlouběji v minulosti na naši výchovu.  V pojetí Reichovy typologie zranění se vynoří obraz Masochisty nebo, potřebujete-li to změkčit, Vytrvalce, který vydrží vše. Souvisí to s mírou kontroly, které se nám od rodičů během dětství dostávalo. Pokud jí bylo příliš, pak je říkání NE opravdu dosti složité. Vezmeme-li v potaz, že generace rodičů současně dospívajících mladých lidí prožila své vlastní dětství v režimu významně na kontrolu všeho zaměřeném, pak bude touha naučit se říkat NE snadno pochopitelná.

Ještě hlouběji pod výchovou pak narazíme na osobnost, která také zásadně předurčí, komu z nás půjde NE z pusy opravdu nesnadno.

Uzavřeni do osobního příběhu bojujeme se svým říkáním ANO, protože ho necítíme jako vlastní. Už si pak vůbec neuvědomíme, že v ANO se ukrývá mnohem více příležitostí než v NE. To vám ostatně řekne každý začátečník Improvizace.

Žít svůj životní příběh bez říkání ANO bude obzvláště obtížné. Představte si Santiaga, jak na návrh Melchizedecha říká NE, a příběh Alchymisty tím končí ještě dříve, než stačil začít. Pokud to máte složité rádi, učte se říkat NE…Jestliže raději kráčíte po dobrodružné cestě svého osobního příběhu, učte se říkat VĚDOMÉ ANO.

A jen tak na okraj, ať už s ANO nebo NE, nezapomeňme SE :O))