7 SYNŮ – PŘÍBĚH PRO KONFERENCI BUSINESSCON

7 synů

Příběh o konferenci BusinessCon 2015

„Kde je Táta?“

Tuhle naprosto zásadní otázku položil ten nejmladší. Byla to jeho první tři souvisle pospojovaná slova.

Všem šesti bratrům to vyrazilo dech. I mámě. Jak to, že se takhle zatím nikdo nezeptal?

Bezmála 3 roky už uplynuly od doby, kdy táta naposled odzpíval svou Píseň Návratu. Píseň, která měla všem lovcům kmene zabezpečit náklonnost dobrých duchů. Zvyšovala šanci na dobrý zásah jejich kopí a především bezpečný návrat.

Táta, kmenový král, lovit nemusel. Mohl kohokoli poslat. Přesto zpíval svou píseň návratu poctivě – celou noc. Nikdo se příliš nevyspal, ale všichni tomu rozuměli. Kouzlo písně však na králův návrat tentokrát nestačilo…

V chýši se živě diskutovalo a nejstarší ze synů povídá: “Kluci, je jasné, že se sebereme a vyrazíme tátu hledat. Mně teď ale ze všeho nejvíc zajímá, jak se bude tahle naše výprava jmenovat.”

“Najdeme ho!!!” A mámě zbyly jen oči pro pláč. Nebyla síla, jak těch sedm zastavit.

Stmívalo se a tak se chopili bubnů. Budou zpívat svou Píseň Návratu jak nejlépe to dokážou. Postupně upadali v hloubi noci do spánku a nad ránem usnul i nejstarší. Udělali, co mohli.

Krátce po úsvitu pobrali svá kopí a vyrazili. Měsíce postupovali džunglí a dorůstali v muže. Byli odkázáni jeden na druhého. Bez vzájemné pomoci neměli šanci dosáhnout cíle. V půli druhého roku hledání si začali uvědomovat, jak důležité bylo jméno výpravy. Věděli, že pokud tátu nenajdou, už nikdy svou mámu ani rodnou vesnici neuvidí.

Velká hromada kostí upoutala jednoho krásného odpoledne jejich pozornost. Ležela na mýtince za křovisky. Nemohla patřit jedinému zvířeti. Těch kostí bylo příliš mnoho. Velká lví lebka vyvolala pozdvižení při hře na to, co se tu asi stalo. A pak přišel další objev – kopí. Tátovo kopí.

Všichni v tu chvíli zkameněli. Nastalo ticho. Představy kluků byly téměř hmotné. Viděli v nich tátu, jak vychází z křovisek a ocitá se lvovi přímo v zádech. Ke své smůle po větru. Pak už šlo vše rychle… skok, svist, křup, pích, chramst, blééé. Kdo z vás někdy bojoval se lvem jen s kopím v rukou, ví, o čem je tu řeč. Táta i lev udělali chybu, a pak už to nešlo vrátit zpátky.

Ticho představ přerušil nejmenší: “Jak tátu oživíme?”

“Ty blbečku,” povídá nejstarší, “to nejde”.

“Co ale dělat dál, to nevím. Já byl vůdcem výpravy „Najdeme ho“ a tady to pro mne končí.”

A jak tak smutně a nerozhodně stojí nad hromadou kostí s tátovým kopím, začínají se ruce nejstaršího bratra úplně samy zvedat, třást a vztahovat k hromadě před ním. Vychází z nich síla a kosti se samy začínají rovnat na dvě samostatné hromady. Napravo člověčí, nalevo lví. A to už stejný třas jímá ruce dalšího z bratrů. Síla z nich vyšlá obaluje kosti šlachovinou, třetí z bratrů přidává svýma třesoucíma rukama svaly, čtvrtý tuk, pátý krev, šestý kůži.  Když se k postavám natáhnou ruce nejmladšího, dají se obě do pohybu…kouzlem přivedené k životu.

Lev se otáčí, skáče, sviští…Táta bez kopí se schoulí a podkutálí se pod lvem v jeho skoku…Nejstarší bratr nezaváhá a vší silou vráží tátovo kopí do lvího hrdla…pích, bum, hrrr, blééé.

Všichni na sebe hledí. Nikdo přesně neví, co se to tu stalo. Čas stojí. A pak už jen radost, válení, objímání, pusinkování. To chlapi můžou! Toho nejmenšího táta ještě neviděl a jejich setkání startuje novou vlnu radosti, objímání a pusinkování.

Je čas jít domů. Tuhle výpravu už povede starý král.

Není důležité, jak dlouho šli. Důležité je kouzlo, které při jejich návratu změnilo maminku ze stařeny v mladici. Důležitá je taky oslava – sedmi denní pařenice, do které dají všichni všechny své síly. V té vesnici se totiž vždycky uměli radovat a zpívat si. V těžkých časech to šlo někdy hůř. Teď to jde zase samo…

Zdá se, že by tady náš příběh mohl skončit. Ale je tady ještě poslední dějství. V něm král zmizí na dva dny do lesa pro totemové dřevo. Pak sedí před chýší a opracovává své královské dílo. Ten totemem předá příštímu králi. Ještě chvíli jím ale bude sám. Komu totem připadne, v tom má však král naprosto jasno.

A Vy?

BusinessCon v otázkách a odpovědích

Proč jste se rozhodli uspořádat konferenci BusinessCon?

 

Dlouhodobě se zabýváme tématy z prostředí malých a středních firem a také tím, jaký vliv mají vztahy a firemní kultura na jejich další vývoj, dynamiku a výsledky. BusinessCon tedy vnímáme především jako příležitost ke zhodnocení toho, co jsme ve své praxi posbírali.

Zároveň si myslíme, že zapojení MSK do velkých akcí sehraje klíčovou roli v jeho dalším rozvoji. Je potřeba ukázat, že lídé v MSK kráčí správným a inovativním směrem a MSK může v řadě oblastí udávat trend.

Spojujeme firmy, které jsou otevřené sdílení, spolupráci a vzájemné otevřenosti. Část podnikatelů je vůči takovému přístupu skeptická a my tento pohled již měníme. Budoucnost přinese další zásadní otřesy v ekonomice a soudržnost firem posílí jejich šanci na individuální úspěch.

 

Odlišuje se něčím BusinessCon od ostatních konferencí, kterých je každý týden řada?

 

Konference je postavena právě na odlišnosti od běžně pořádaných akcí. Je dynamická, pracovní, hlavními aktéry jsou účastníci, ne spíkři.

Koncipujeme ji jako „tržiště“ zkušeností a vzájemné inspirace z každodenní reality a praxe. Hovořit a inspirovat budou všichni účastníci. Podle principu „jednou dám a desetkrát dostanu“ dojde k vytvoření něčeho, co tu ještě nebylo. Už jen pouhým zaměřením pozornosti tímto směrem dochází ke značnému posunu v každém z nás.

 

Jak jste volili téma konference?

 

První obrysy jsme začali vnímat během přípravných diskusí s Patrony – reprezentanty cílové skupiny konference. Začaly se krystalizovat obdobná schémata a těžiště toho, co dnes trápí lidi ve vedení firem a na co by přivítali odpovědi. A pak už je stačilo jen správně pojmenovat.

 

Co si účastníci z akce odnesou?

 

Především intenzivní zážitek – zastavení a zamyšlení, na které si člověk běžně neudělá čas. Setkání se zkušenostmi ostatních, kteří jsou v něčem dál a také příležitost inspirovat ostatní svým vlastním příběhem. Propojení s dalšími, kteří „to dobře znají“ a „vědí, jak na špici fouká“ a pak také vědomí, že v tom nejsem sám. Někteří si odnesou inspiraci na cestě, další ke strategickému plánu, myšlenkám a v neposlední řadě vazby na podobně hodnotově zaměřené, energické podnikatele.

 

Proč bych se měl Vaší konference chtít zúčastnit?

 

Jsou chvíle, kdy každý z nás naráží na hranice své “bubliny”. Einsteinovými slovy: “Problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.” Řešení vychází z vyššího stupně. 60 lidí, kteří vybudovali firmu s obratem stovek milionů korun, diskutujících spolu kolem stolu, sdílejících své nápady a zkušenosti, to je něco, co nikdo nemůže obsáhnout sám za sebe.

 

Jak jste vybírali speakery na konferenci?

 

Klíčem byla jejich vlastní zkušenost v dané oblasti a schopnost zaujmout posluchače a diváky. Oslovili

jsme lidi, kteří mají charisma, ale také spojení s tím, o čem je BusinessCon 2015.

 

Proč jste pro konání konference vybrali právě Čeladnou?

 

Čeladná je krásné místo uprostřed Beskyd, které nabízí velmi vstřícné prostředí. Spojení krásy okolních hor a golfového hřiště generuje zajímavou klubovou atmosféru, která podporuje určitý typ myšlení a vnímání v širších souvislostech. Je to zkrátka strategický krok.

Vědomý prostor

Z prázdného Prostoru nemůže nic samo vznikat. /Prozkoumejte tohle běžné přesvědčení – zkuste pohledem do očí blízkého člověka/

Leda by Prostor měl podobně jako my sami své vlastní vědomí. /Čeho je v Prostoru nejvíce? Co o Prostoru víte? Co ví o prostoru a Vědomí Věda?/

Ze samotného Vědomí nemůže nic samo vznikat. /Proč? Za jakých okolností by to bylo možné?/

A co spojení nekonečného Vědomí s nekonečným potenciálem Prostoru?

Najděte to spojení uvnitř sebe a zažijte krásu údivu nad svou vlastní podstatou.

Neskončete u toho, najděte praktické aplikace takového spojení. /Na tuhle práci je rozum jedním z velmi dobrých nástrojů/

Pokud stále tápete zkuste jít chvíli po cestičce z drobečků co sype Nassim Haramein.

 

“Hic sunt leones”

Mapy kdysi nabízely hranice střežené lvy. Ačkoli by se mohlo zdát, že na dnešních mapách bílá místa již nenajdeme, není tomu tak ani vzdáleně.

Své mapy jsme rozšířili až po okraj viditelného vesmíru vnějšího i vnitřního. Každý vědní obor kreslí své vlastní mapy, se kterými se “obyčejný člověk” ve svém životě běžně nesetká a to i kdyby je měl přímo před očima – neporozumí jim.

Naše nová bílá místa na mapách nehlídají lvi. Je tam síla nepoměrně tvrdší:

“Ratio hic est”.

Rozum nám nenechá překročit hranice, které vedou za možnosti jeho uchopení, bez bolesti. Nechat své okraje map zkoumat emocemi, intuicí či dokonce duší? To by nebylo příliš rozumné…

Chceme-li dnes rozvíjet svou intuici, nebo najít kontakt se svou emoční stránkou, nebudeme to mít v běžném školském systému ani v životě příliš snadné. Rozum určil hranice a bedlivě je střeží.

Kdy jste naposled prozkoumali bílá místa na svých vlastních mapách?

Říkat ANO

Hanka Ondrušková měla nedávno aulu VŠE nacpanou k prasknutí /sám jsem postával na schodech v rohu/. Většina přítomných zavítala po 19 hodině večerní na téma “Naučte se říkat NE”. Skvělé vystoupení Hanky, které hraničilo s žánrem činohry, nelze hodnotit jinak než zdviženým palcem. I v HUBu, kde jsem zčásti pracovně doma, se tématu “Jak říkat NE” věnují lektoři poměrně často.

Zdá se, že nám neschopnost odmítnout zásahy okolí do našeho programu dělá skutečné starosti a otevírá cestu stresu do našich životů.

Vydáme-li se na cestu pátrání po příčině, narazíme hlouběji v minulosti na naši výchovu.  V pojetí Reichovy typologie zranění se vynoří obraz Masochisty nebo, potřebujete-li to změkčit, Vytrvalce, který vydrží vše. Souvisí to s mírou kontroly, které se nám od rodičů během dětství dostávalo. Pokud jí bylo příliš, pak je říkání NE opravdu dosti složité. Vezmeme-li v potaz, že generace rodičů současně dospívajících mladých lidí prožila své vlastní dětství v režimu významně na kontrolu všeho zaměřeném, pak bude touha naučit se říkat NE snadno pochopitelná.

Ještě hlouběji pod výchovou pak narazíme na osobnost, která také zásadně předurčí, komu z nás půjde NE z pusy opravdu nesnadno.

Uzavřeni do osobního příběhu bojujeme se svým říkáním ANO, protože ho necítíme jako vlastní. Už si pak vůbec neuvědomíme, že v ANO se ukrývá mnohem více příležitostí než v NE. To vám ostatně řekne každý začátečník Improvizace.

Žít svůj životní příběh bez říkání ANO bude obzvláště obtížné. Představte si Santiaga, jak na návrh Melchizedecha říká NE, a příběh Alchymisty tím končí ještě dříve, než stačil začít. Pokud to máte složité rádi, učte se říkat NE…Jestliže raději kráčíte po dobrodružné cestě svého osobního příběhu, učte se říkat VĚDOMÉ ANO.

A jen tak na okraj, ať už s ANO nebo NE, nezapomeňme SE :O))