Archiv autora: Jan Slavíček

7 SYNŮ – PŘÍBĚH PRO KONFERENCI BUSINESSCON

7 synů

Příběh o konferenci BusinessCon 2015

„Kde je Táta?“

Tuhle naprosto zásadní otázku položil ten nejmladší. Byla to jeho první tři souvisle pospojovaná slova.

Všem šesti bratrům to vyrazilo dech. I mámě. Jak to, že se takhle zatím nikdo nezeptal?

Bezmála 3 roky už uplynuly od doby, kdy táta naposled odzpíval svou Píseň Návratu. Píseň, která měla všem lovcům kmene zabezpečit náklonnost dobrých duchů. Zvyšovala šanci na dobrý zásah jejich kopí a především bezpečný návrat.

Táta, kmenový král, lovit nemusel. Mohl kohokoli poslat. Přesto zpíval svou píseň návratu poctivě – celou noc. Nikdo se příliš nevyspal, ale všichni tomu rozuměli. Kouzlo písně však na králův návrat tentokrát nestačilo…

V chýši se živě diskutovalo a nejstarší ze synů povídá: “Kluci, je jasné, že se sebereme a vyrazíme tátu hledat. Mně teď ale ze všeho nejvíc zajímá, jak se bude tahle naše výprava jmenovat.”

“Najdeme ho!!!” A mámě zbyly jen oči pro pláč. Nebyla síla, jak těch sedm zastavit.

Stmívalo se a tak se chopili bubnů. Budou zpívat svou Píseň Návratu jak nejlépe to dokážou. Postupně upadali v hloubi noci do spánku a nad ránem usnul i nejstarší. Udělali, co mohli.

Krátce po úsvitu pobrali svá kopí a vyrazili. Měsíce postupovali džunglí a dorůstali v muže. Byli odkázáni jeden na druhého. Bez vzájemné pomoci neměli šanci dosáhnout cíle. V půli druhého roku hledání si začali uvědomovat, jak důležité bylo jméno výpravy. Věděli, že pokud tátu nenajdou, už nikdy svou mámu ani rodnou vesnici neuvidí.

Velká hromada kostí upoutala jednoho krásného odpoledne jejich pozornost. Ležela na mýtince za křovisky. Nemohla patřit jedinému zvířeti. Těch kostí bylo příliš mnoho. Velká lví lebka vyvolala pozdvižení při hře na to, co se tu asi stalo. A pak přišel další objev – kopí. Tátovo kopí.

Všichni v tu chvíli zkameněli. Nastalo ticho. Představy kluků byly téměř hmotné. Viděli v nich tátu, jak vychází z křovisek a ocitá se lvovi přímo v zádech. Ke své smůle po větru. Pak už šlo vše rychle… skok, svist, křup, pích, chramst, blééé. Kdo z vás někdy bojoval se lvem jen s kopím v rukou, ví, o čem je tu řeč. Táta i lev udělali chybu, a pak už to nešlo vrátit zpátky.

Ticho představ přerušil nejmenší: “Jak tátu oživíme?”

“Ty blbečku,” povídá nejstarší, “to nejde”.

“Co ale dělat dál, to nevím. Já byl vůdcem výpravy „Najdeme ho“ a tady to pro mne končí.”

A jak tak smutně a nerozhodně stojí nad hromadou kostí s tátovým kopím, začínají se ruce nejstaršího bratra úplně samy zvedat, třást a vztahovat k hromadě před ním. Vychází z nich síla a kosti se samy začínají rovnat na dvě samostatné hromady. Napravo člověčí, nalevo lví. A to už stejný třas jímá ruce dalšího z bratrů. Síla z nich vyšlá obaluje kosti šlachovinou, třetí z bratrů přidává svýma třesoucíma rukama svaly, čtvrtý tuk, pátý krev, šestý kůži.  Když se k postavám natáhnou ruce nejmladšího, dají se obě do pohybu…kouzlem přivedené k životu.

Lev se otáčí, skáče, sviští…Táta bez kopí se schoulí a podkutálí se pod lvem v jeho skoku…Nejstarší bratr nezaváhá a vší silou vráží tátovo kopí do lvího hrdla…pích, bum, hrrr, blééé.

Všichni na sebe hledí. Nikdo přesně neví, co se to tu stalo. Čas stojí. A pak už jen radost, válení, objímání, pusinkování. To chlapi můžou! Toho nejmenšího táta ještě neviděl a jejich setkání startuje novou vlnu radosti, objímání a pusinkování.

Je čas jít domů. Tuhle výpravu už povede starý král.

Není důležité, jak dlouho šli. Důležité je kouzlo, které při jejich návratu změnilo maminku ze stařeny v mladici. Důležitá je taky oslava – sedmi denní pařenice, do které dají všichni všechny své síly. V té vesnici se totiž vždycky uměli radovat a zpívat si. V těžkých časech to šlo někdy hůř. Teď to jde zase samo…

Zdá se, že by tady náš příběh mohl skončit. Ale je tady ještě poslední dějství. V něm král zmizí na dva dny do lesa pro totemové dřevo. Pak sedí před chýší a opracovává své královské dílo. Ten totemem předá příštímu králi. Ještě chvíli jím ale bude sám. Komu totem připadne, v tom má však král naprosto jasno.

A Vy?

“Hic sunt leones”

Mapy kdysi nabízely hranice střežené lvy. Ačkoli by se mohlo zdát, že na dnešních mapách bílá místa již nenajdeme, není tomu tak ani vzdáleně.

Své mapy jsme rozšířili až po okraj viditelného vesmíru vnějšího i vnitřního. Každý vědní obor kreslí své vlastní mapy, se kterými se “obyčejný člověk” ve svém životě běžně nesetká a to i kdyby je měl přímo před očima – neporozumí jim.

Naše nová bílá místa na mapách nehlídají lvi. Je tam síla nepoměrně tvrdší:

“Ratio hic est”.

Rozum nám nenechá překročit hranice, které vedou za možnosti jeho uchopení, bez bolesti. Nechat své okraje map zkoumat emocemi, intuicí či dokonce duší? To by nebylo příliš rozumné…

Chceme-li dnes rozvíjet svou intuici, nebo najít kontakt se svou emoční stránkou, nebudeme to mít v běžném školském systému ani v životě příliš snadné. Rozum určil hranice a bedlivě je střeží.

Kdy jste naposled prozkoumali bílá místa na svých vlastních mapách?